Letní přípravu jste strávil v Dolním Dvořišti, které Vás poté oficiálně prohlásilo za vlastní posilu. Jak se tento přestup vlastně narodil?
Do Dvořiště jsem se vlastně dostal skrze práci. Změnil jsem zaměstnání a jelikož jsem začal pracovat ve společnosti Engel v Kaplici, bylo by pro mě velice náročné se navíc dopravovat na tréninky až do Olešníka. Je to daleko. Tam jsem se seznámil s trenérem Štefanem Bršťákem a ten o mě jevil zájem od první chvíle.
Jak následně celá záležitost probíhala? Soutěže byly pozastavené.
To byl právě ten celý zádrhel, proč vše trvalo. Samotná domluva byla jasná a celkem rychlá. Mluvili jsme o mém angažmá celý rok, jen jsme museli stále čekat, až se soutěže konečně rozjedou a my budeme moci přestup oficiálně dotáhnout po všech stránkách.
Než jste společně nakročili do nové sezóny, odchytal jste několik přípravných utkání. Jak Vás tým přijal a jak rychle jste se aklimatizoval v novém prostředí?
Já jsem s týmem vlastně absolvoval meziblok na konci minulého ročníku, kde jsme odehráli čtveřici zápasů. Ty mi poměrně vyšly a začátek přípravy mě naopak nezastihl v ideální formě. Start soutěže byl už lépe načasovaný, byť jsme teď v Roudném prohráli. Co se týče kabiny, stačil jsem se s klukama dobře poznat.
Jaká je atmosféra v kabině? Po dvou zápasech máte na kontě výhru a onu zmíněnou prohru.
V Dolním Dvořišti je skvělá parta lidí. Fotbal se zde dělá jednak pro radost a žízeň, ale nelze nikomu upřít chuť a hlad po vítězství. To je pro mě velice důležitým faktorem.
Vrátíme-li se ještě k přípravě, postavili jste se mimo jiné i proti Olešníku. Byl to pro vás osobní a něčím specifický zápas?
To rozhodně (směje se). V Olešníku se znám s hráči, funkcionáři i fanoušky. Strávil jsem tam posledních šest let mé kariéry a byl to pro mě takzvaný druhý domov. Vždycky se tam budu rád vracet.
Inkasoval jste osmkrát a hned čtyřikrát Vás překonal David Lafata. Zná Vás a ví, jak Vás překonat nebo pouze poukázal na své kvality? Jak jste se cítil?
Je nutné uznat, že Lafi (David Lafata, pozn. autora) nepotřebuje znát žádný recept. Má tak skvělý výběr místa, že když dostane míč před bránu, je neomylný. A že mi dal čtyři góly? Z toho si nic nedělám. Pamatuji si, že v lize jich dal Jihlavě pět, je to prostě mistr hattrick.
Sám Vás v pozápasovém rozhovoru označil jako oporu v bráně, na kterou se Dvořiště může spolehnout. Cítíte na sobě zvýšenou odpovědnost?
Přišel jsem z vyšší soutěže, takže se ode mě očekává, že týmu vzadu pomohu a budu oporou. To je můj úděl a takové role se nebojím. Vím, že chytat umím a že klukům dokážu pomoci jak na hřišti, tak i v kabině.
Vy jste ovšem nebyl jedinou výraznou posilou. Tým posiloval prakticky na všech pozicích. Lze mluvit o vyšších ambicích i ze strany hráčů?
V hlavách to tak určitě máme, chceme hlavně vyhrávat zápas od zápasu. Není tajemstvím, že chceme hrát v horních patrech tabulky, ale teprve čas ukáže, zda máme tým na tom abychom se mohli bavit o postupu nyní nebo to bude dlouhodobější otázka.
Ve fotbale jste se vydal ve stopách svého otce. Jak moc nadále ovlivňuje Vaši kariéru? Podporuje Vás aktivně i pravidelným dojížděním na zápasy?
Táta mě podporuje celý život a to neplatí pouze pro dění kolem fotbalu, ale i v osobním životě. Pokud je doma, snaží se být u každého zápasu, nicméně s jeho prací to je obtížné. Už deset let trénuje v zahraničí a to v různých koutech Světa a doma tolik času netráví. Pravidelně si ale voláme a probíráme spolu veškeré fotbalové dění.
Vaše kariéra zaznamenala spoustu zajímavostí, o kterých se lze dočíst. Jsou tu ale ty méně známé. Málokdo například ví, že jste chytal v ochranné helmě Petra Čecha.
Tehdy se seběhlo několik věcí najednou. Při utkání dorostenecké ligy v Mostě jsem hlavou střetl s hlavou protihráče a to mělo za následek proraženou lebku a frakturu nadočnicového oblouku a též zlomeninu nosu. V tu dobu zároveň probíhal reprezentační sraz A-týmu na kvalifikační zápasy a můj táta byl členem realizačního týmu. Požádal tedy Petra Čecha o radu a ten mu pro mě věnoval svou helmu, v níž předtím odchytal několik zápasů.
Jaké bylo chytat v ochranné pomůcce takové fotbalové persony?
Nejprve jsem v ní začal trénovat a odchytal jsem v ní i jeden mistrovský zápas. Byl to zajímavý pocit, ale hodně mě limitovala a po dvou měsících jsem byl nakonec rád, že jsem ji sundal z hlavy. Dodnes ji mám ovšem doma vystavenou jako památku.
Na fotbalovém hřišti jste toho zažil už spoustu. Na co nejraději vzpomínáte?
Mám obrovskou spoustu krásných vzpomínek. Na co ale nejraději vzpomínám a na co jsem hrdý, to byla má účast na reprezentačních srazech U16, U17 a U18 s hráči, jako byl Matěj Vydra, Pavel Kadeřábek, Láďa Krejčí, Adam Jánoš, Dan Krch, Jiří Skalák, Tonda Fantiš a další. Poslechnout si vedle takových borců státní hymnu je nepopsatelný pocit a dodnes z toho mám husinu.
A jaké vzpomínky byste nejraději vymazal?
To jsou bezesporu zranění, na která jsem v dorosteneckém věku trpěl. Nejprve to byl v mých šestnácti letech přetržený krejčovský sval, později ona zmíněná fraktura lebky. Zranění mi vlastně ukončilo působení v profesionálním fotbale, načež jsem v Táborsku přes půl roku laboroval s bolavým ramenem. Nemohl jsem tehdy udělat jediný rychlý pohyb a ani doktoři bohužel nepřišli na příčinu, proč tomu tak bylo a co je špatně. A když se mi zranění obnovilo počtvrté, řekl jsem si, že už to stačilo.