Váš tým do posledního víkendu před zákazem hraní nezasáhne. Jak jej využijete?
Víkend nevyužijeme prakticky nijak. Bohužel. Nevím přesně, zda se u soupeřova družstva objevilo onemocnění Covid-19 nebo jde jen o podezření z nákazy, každopádně hrát nebudeme. Zápas je odložen na neurčito, víc informací momentálně nemáme.
Jak se nyní k nastalé situaci stavíte? Jaké postupy z vašich řad budou následovat?
Nyní budeme vyčkávat na další pokyny, které bychom měly dostat od trenéra. Určitě ale všechny využijeme možnosti dostat se ven do přírody, než nás zasáhnou a ještě více omezí další striktní opatření.
Pokud bychom spoléhali na slíbené dva týdny přerušení , dokáží se zraněné hráčky doléčit?
Musím uznat, že mnohým hráčkám ona pauza pomůže. Některé doléčí své nemoci, jiné zase zranění. Otázkou však stále zůstává, zda budeme všichni schopni dohrát podzimní část. Dívám se na to spíše pesimisticky.
Vy kromě fotbalu ale hrajete také hokej. Jaký ze sportů pro Vás byl tím prvním?
Ano, je to přesně tak. K mému životu neodmyslitelně patří jak fotbal, tak i hokej. S fotbalem jsem začínala, když mi bylo pět let, s hokejem o pár roků později. Na střední škole jsem dala přednost právě hokeji, s nímž jsem spolu s reprezentací České republiky procestovala celý svět. Fotbal jsem tehdy musela odsunout na druhou kolej a byl pro mě pouze doplňkovým sportem.
Přesto jste na něj určitě nezanevřela, je to tak?
To vůbec ne. Když jsem měla možnost, ráda jsem si s chutí, například o volném víkendu, šla zahrát. V současné době fotbal opět upřednostňuji. Je pro mě dostatečným zdrojem sportovního vyžití. Není tolik náročný na cestování a čas s ním spojený. Především jsem ale více se svou rodinou, která je pro mě nejdůležitější.
Jaká byla z vaší strany cesta do národního týmu? Jak vše proběhlo?
Jak již jsem zmínila, s přechodem na střední školu se moje hokejová kariéra začala rozvíjet v celkem vysoké míře. Do té doby jsem hrála výhradně s chlapci, než mého taťku oslovil trenér z pražské Slavie, abych si zkusila zatrénovat s ženským týmem. A v tu chvíli jsme si otevřela cestu do reprezentace. Odehrála jsem pár zápasů za ženský tým Slavie a pak přišla první pozvánka do juniorské reprezentace s návazností do hlavního týmu. Zde jsem působila do loňského roku.
Loňský rok byl poslední zastávkou v reprezentačním výběru? Co následovalo?
Co se týče aktivního hraní, tak ano. Po studiích na vysoké škole a nástupu do zaměstnání jsem dále pokračovat nemohla. Hokejové vytížení je opravdu obrovské, obzvláště na takové úrovni. Nebylo v mých silách téměř profesionální hokej skloubit s jinými povinnostmi.
Zůstaneme-li ještě u hráčské reprezentační kariéry, která akce pro Vás byla tou nejvýznamnější?
V první řadě nejspíše juniorské mistrovství světa v americkém Chicagu. Poté rozhodně mistrovství světa zde v České republice, kde jsme s děvčaty a celým týmem před domácím publikem získaly titul mistryň světa a další bezesporu velkou zkušeností pro mě byly olympijská kvalifikace v Japonsku.
Nezapomeňme na inline hokej. V tom jste přeci také zaznamenala velké úspěchy.
To je pravda, z inline hokeje mám taktéž spoustu zážitků. Tomu jsem se věnovala především v letních měsících a zde jsme vyhráli světový šampionát dokonce dvakrát. K tomu několik obsazených “slzavých” druhých příček.
Spousta sportovců navíc vzhlíží ke svým vzorům. Máte Vy také nějaké?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela a vlastní vzory, upřímně řečeno, ani nehledala. Ke všemu mě v mém životě vedl můj starší brácha společně s rodiči a dědou. Právě oni mi byli těmi nejlepšími učiteli.
Obsahuje Vaše bohatá sportovní kariéra ještě nějaké cíle, kterých byste ráda dosáhla?
Rozhodně ano. Po ukončení aktivní hráčské kariéry jsem začala trénovat dívčí hokejovou reprezentaci do šestnácti let a u toho bych velice ráda zůstala. V současnosti se navíc zaměřuji na děti mladšího školního věku, se kterými mě práce na ledě obrovsky baví a naplňuje.