Jak se aktuální vládní opatření a nemožnost hrát dotkla vašeho klubu?
Nastalá situace je nepříjemná pro každý tým, ale je dobré v tom hledat jistá pozitiva. My tak můžeme této doby využít k doléčení zdravotních indispozicí u hráček, které jsou nyní na marodce.
Po pomalejším vstupu do sezóny jste začaly pravidelně sbírat body. Nemůže vás nucená pauza zase zbrzdit?
Samozřejmě se to stát může, ale osobně si myslím, že se toho bát nemusíme. Máme dobrý tým, jsme bojovnice a proti silnějším soupeřkám se nám hraje lépe. To sice ve výsledku proti Dynamu nebylo výmluvné, ale hra mu neodpovídala. Naproti tomu v utkání proti Bohemians nám naše bojovnost a vytrvalost přinesla odměnu v podobě cenného bodu.
Remíza s Bohemians byla překvapením celého kola. Co zápas rozhodlo? Byl to váš rychlý gól?
Velké překvapení to bylo i pro nás. Zejména, když jsme věděly, že v přechozím kole Klokanky porazily Domažlice 10:0. Těžko říct, jestli náš rychlý gól zápas rozhodl, ale určitě nám pomohl psychicky k tomu, že bychom mohly uhrát dobrý výsledek. A hlavním strůjcem remízy byla právě naše urputná bojovnost, pod níž se podepsal celý tým. Na tento zápas jsem se těšila, protože to byl v naší soutěži úplně nový tým, který jsme neznaly.
Tím jste odstartovaly bodový sběr a začaly jste stoupat tabulkou. Jaké pro vás bylo následující utkání v Písku?
Do Písku jsme jely s tím, že chceme zvítězit a domů přivést plný počet bodů. Osobně ale ke každému soupeři chovám respekt a nerada bych před zápasem pronášela, že Hradiště porazíme. Nikdy nevíte, jak se každý zápas vyvine.
Přesto jste tam vyhrály, když jste sama otevřela skóre. Bylo to těžké utkání?
Nic jednoduchého to určitě nebylo, byť utkání ovšem nepatřilo do kategorie nejtěžších. Jsem ale velice ráda, že jsem mohla nastoupit v útoku a pomohla k naší výhře gólem. Z naší strany to byl hlavně zápas neproměněných šancí.
Neproměněné příležitosti vás zužovaly také o týden později, kdy jste doma vyzvaly Sezimovo Ústí. V utkání padla jediná branka, kde byl zásadní problém?
Troufám si tvrdit, že hlavní náš problém je u finálního řešení daných situací. Střílíme zbytečně, kdy bychom měly volit lepší zakončení v podobě přihrávky na volnou hráčku před brankou nebo naopak. A také nám častokrát nepřeje to pomyslné fotbalové štěstíčko.
Jaké jsou vaše cíle na umístění na konci sezóny?
Těžko lze hádat nějaké prognózy, ale byla bych velice ráda, kdybychom se dokázaly umístit do třetí příčky v tabulce. Důležité pro nás ale je, abychom se všechny fotbalem bavily.
Vy za sebou ale máte vcelku bohatou kariéru plnou zajímavých zkušeností. Jaké byly Vaše fotbalové začátky?
Odmalička jsem hrála se svým bratrem na plácku mezi stromy u našeho domu a v jedenácti letech jsem začala s klukama v Ratíškovicích. Poté jsem kvůli věku musela odejít do dívčího týmu a ten v té době začínal svou působnost v Hodoníně. Jenomže dlouho jsem se tam nezdržela. Po necelém měsíci jsme jely hrát turnaj do Brna, načež jsem dostala nabídku od Lokomotivy Brno – Horní Heršpice.
Horní Heršpice jsou zvučné jméno. To musela být skvělá zkušenost, zejména v útlém věku.
To rozhodně byla. Zde jsem hrála za žákyně 1. ligu a za ženy 2. ligu. Následoval přestup do FC Brno, kde jsem nastupovala do ženské nejvyšší soutěže. Potom bohužel začaly pracovní povinnosti a dálkové studium, což z časových důvodů nešlo s fotbalem zkloubit.
Jaké cenné okamžiky Vám přinesl ligový fotbal?
Bylo to naprosto super. Hlavně s týmem žákyň se nám dařilo. Druhá liga byla skvělá, ta přinesla spoustu úspěchů. První už byla o poznání těžší, ale nastoupit proti Slavii, Spartě a reprezentačním hráčkám byl skvělý zážitek.
Reprezentantky ovšem nebyly jen vaše soupeřky, ale i spoluhráčky, že?
Ano, také v Brně jsme měly hráčky, které dostaly tu čest hrát v národním týmu. Já jsem takové štěstí bohužel neměla. V době, kdy jsem obdržela pozvánku, mě zradilo zdraví a na měsíc jsem byla mimo hru.
Jistě vaše kariéra zaznamenala další úspěchy a nezapomenutelné zážitky. Co třeba mezinárodní představení?
Mezi ty nejcennější zážitky patří bezesporu mezinárodní turnaj v Holandsku, kde jsem skončily na bronzovém třetím místě a turnaj v Dánsku, kde jsme dokonce vyhrály. Zde proti nám stanuly hráčky z Ameriky, Holandska, Dánska, Švédska a pokud si dobře vzpomínám, také ze Španělska. Moc ráda ny tyto zkušenosti vzpomínám, Jsou to skvělé zážitky na celý život.
Během svého působení v Brně jste se jistě setkala i velkými jmény.
Velice ráda vzpomínám na nejlepší naší rozhodčí Janu Adámkovou. Když jsem v Brně žila, kamarádily jsme se spolu a jeden čas jsme spolu u hrály. Bylo to skvělé. Jana vždy byla výborná hráčka, na hřišti měla neskutečný přehled a zcela zaslouženě to dotáhla až do reprezentačního týmu.
Zažila jste ji také v roli sudí? Rozhodovala nějaký váš zápas?
Samozřejmě, i v této roli jsem ji zažila. Už tehdy si dokázala zjednat respekt a nebrala žádný ohled na to, že píská své bývalé spoluhráčky. Byla nestranná a spravedlivá.
Jak jste se po té bohaté kariéře v jihomoravské metropoli dopracovala do dalekých Borovan?
Tehdy jsem musela s fotbalem skončit kvůli pracovním povinnostem a dálkovém studiu. Nešlo to s fotbalem kombinovat. Tréninky byly třikrát týdně a pokud jsem byla nepřítomna, nemohla jsem zasáhnout do zápasů. Na nějakou dobu jsem proto byla nucena pověsit kopačky na hřebík. Vrátit se mi podařilo zde v Borovanech, když jsem se z Brna přestěhovala na jih Čech.
A Váš post? Kde se cítíte nejlépe?
Vždy jsem nastupovala v útoku, případně v záloze, ale teď poslední tři roky zastupuji převážně pozici stopera. Mám v tom stejný osud jako můj bratr,
Co Vás následně po příchodu do Borovan zaujalo?
Jsme skvělá parta, bojujeme jedna za druhou a do všech zápasů dáme úplně vše. Vždy budu ráda vzpomínat na chvíli, kdy k nám do týmu přišla Simča (Simona Jandová, poznámka redakce). Od prvního okamžiku, co jsem ji viděla na hřišti, jsem byla přesvědčena, že ji dlouho neudržíme. Je obrovsky talentovaná a má na vyšší soutěže.
Před sezónou také přišel její přestup do českobudějovického Dynama. Co to pro tým Borovan v první chvíli znamenalo?
Je zcela nutné přiznat, že byla pouhá otázka času, kdy Simča přijde s tím, že bude přestupovat. Všichni jsme věděli, že taková chvíle přijde. Osobně jsem jí to velice přála a po mých ligových zkušenostech jí dokonce radila, ať to jde zkusit do jiného týmu, kde tu možnost určitě dostane. Ostatně k nám do Borovan se může kdykoliv vrátit a vždy zde bude vítaná. I po letech, kdy by si zde mohla užít svůj fotbalový důchod (směje se). Byť pro nás její odchod znamenal citelné oslabení.
Kde Vy osobně vidíte její největší přednosti?
Má na hřišti obrovský přehled. Je neustále v pohybu, říká si o přihrávku a kvalitně ji následně znovu odevzdá. Vždy jsem obdivovala, jak udrží mít balon doslova přilepený na noze a mnohdy jsem vůbec nechápala, jak se dokázala projkličkovat mezi soupeřkami. Jí se člověk nikdy nebál přihrát. Situaci dokázala vždy zvládnout, i když měla hráčky v zádech.
Jaké nyní mezi vámi převládají vztahy?
Stále se spolu bavíme a vzájemně se jezdíme podporovat. Mrzí mě, že nehraje s námi, ale vždy jí budu přát jen samé úspěchy. Máme se rády a celý náš si je vědom obrovského předpokladu že to dotáhne daleko. A to jak svému talentu, tak i díky přístupu k fotbalu, včetně životosprávy, která k tomu neodmyslitelně patří
A Váš předpoklad na její životní milník?
Kromě pozvánky do národního týmu sálové kopané, kterou se již může pyšnit? Určitě má na to, aby si zahrála velký fotbal v reprezentaci. Nepochybuji o tom, že to Simča dokáže.
Jako spousta drtivá většina sportovců, jistě máte i Vy svůj vzor, ke kterému vzhlížíte.
Mým obrovským idolem je Grande Paolo (usmívá se). Pavla Nedvěda uznávám zejména proto, jaký je to dříč a ukázkový srdcař. Nebojí se dát volný průběh svým emocím, byť někdy důsledkem toho doslova vybouchne. A hlavně má úžasnou levačku. Velké díky a uznání však patří zejména mé rodině.
Rodina pro Vás byla tedy hnacím motorem? Po celou dobu kariéry?
Rozhodně. Jsem neskonale vděčná svým rodičům, kteří mě ve fotbale podporovali už od začátku a jezdili se mnou na všechny mé zápasy. Když jsem hrála za žákyně, projezdili kvůli mně celou Českou republiku a díky nim jsem se byla schopna dostávat na tréninky do sedmdesát kilometrů vzdáleného Brna. Hodně se pod mou kariérou podepsal i bratr. Ten se o mě staral a trénoval mě, když jsem nebyla schopna se na trénink dopravit.